Tři světy Jany Krausové

Daria Nečasová

Profimedia.cz, archiv

Celý život se pohybuje mezi dvěma tvůrčími profesemi: herectvím a výtvarným uměním. A přestože v soukromí má za sebou jedno z nejpikantnějších dramat, jaké se kdy v českém šoubyznysu odehrálo, nikdy se nestala soustem pro bulvární tisk.

Mezi českými herečkami působí Jana Krausová (44) jako výjimečný úkaz, vybočující z řady krásou, vkusem i inteligencí. Jako by mezi ně ani nepatřila. A také že tak úplně nepatří: nevystudovala totiž ani konzervatoř, ani DAMU. Před kamerou se poprvé ocitla jako začínající výtvarnice, když ji coby studentku malířství famáci začali obsazovat do svých školních filmů. Od té doby se tak pohybuje na pomezí dvou uměleckých světů. „Nesmíte nikdy vsázet jenom na jednu kartu. Musíte mít víc možností, aby jedna z nich vyšla. Protože když vsadíte všechno na jednu kartu a ono to nevyjde, zhroutíte se z toho a nemáte nic,“ říká.

Malování versus divadlo

Řada hereček si na různé úrovni maluje pro zábavu, Jana Krausová se ale výtvarnému umění věnuje profesionálně a pracuje i na zakázku: vytvořila například sochu svaté Anežky pro kostel svatého Haštala, lampy do průjezdu na náměstí Bratří Synků nebo bustu na hrob Mikiho Volka. Dělit čas mezi různé druhy tvorby ovšem není snadné: „Střídají se mi herecké a výtvarné období. Když dlouho hraju, chybí mi malování. Když mám výtvarné období, postrádám divadlo,“ říká. Nejtěžší ovšem bylo obě tyhle činnosti skloubit s péčí o dva syny: „U malování potřebujete klid na soustředění a čas. Při mateřství naprosto nedostatkové zboží. Malování je dlouhodobý proces. Musím u něj být sama a neodbíhat. Hlavně je ihned znát jakákoli pauza. Je to, jako když delší dobu necvičíte u piana – než se rozkreslíte, tak je to, jako když začínáte zase úplně znovu. Nepřišla jsem na to, jak spojit mateřství, které vyžaduje, aby se žena rozdala, s malováním, které zase vyžaduje sobectví, a s herectvím, které vyžaduje také své.“ Možná i proto se ve filmech i na obrazovce objevuje méně často než většina jejích kolegyň. Jednu z největších rolí jí před časem nabídla Věra Chytilová, která ji obsadila do hořké komedie Hezké chvilky bez záruky – Jana Krausová si tam zahrála roli matky po boku svého skutečného syna Davida Krause.

Právo silnějšího

Veřejnost ji ovšem zná především jako partnerku dvou mužů – svého prvního manžela, ostrovtipného moderátora Jana Krause, a svého nynějšího partnera Karla Rodena. Krause potkala ještě jako studentka AVU při natáčení famáckého cvičení. Její okolí tehdy kroutilo hlavou nad tím, že vyhlášená krasavice se dala dohromady s mladíkem, kterého ona sama popisuje „takovej malej skrček s velkým zadkem“. Jan Kraus nicméně už tehdy disponoval sarkastickým humorem a sebevědomím, kterým dnes válcuje své hosty v pořadu Uvolněte se, prosím. „Byla jsem pyšná na to, že si mě vzal. Měla jsem pocit, že si beru krále. Strašně se mi líbilo být Krausová. Věděla jsem, že když ho mám vedle sebe, už se nemusím ničeho bát.“ Přivdala se tak do intelektuálské rodiny (bratr Ivan Kraus je známý spisovatel) velmi silných individualit, kde, jak sama přiznává, platilo „právo silnějšího“. „Naštěstí jsem rychle zjistila, že když chci být slyšet a prosadit se, musím začít mluvit nahlas. Hodně nahlas,“ vzpomíná. Tohle pravidlo ostatně později musela uplatnit i na oba syny, kteří svůj krausovský původ rozhodně nezapřou.

Já, ty, on, ona

V polovině 90. let se v rodině Krausových událo vztahové drama, které bulvární i nebulvární média přežvykovala ještě léta poté: Jan Kraus svou ženu opustil s herečkou Ivanou Chýlkovou. A Jana Krausová nějaký čas poté začala chodit s expartnerem Chýlkové, Karlem Rodenem. Ten je na první pohled Krausovým dokonalým opakem: tichý, uzavřený, puntičkářský. Pokud ale oba mají něco společného, pak jsou to bezpochyby nemalé ambice a postavení sólového hráče. Nešlo samozřejmě o nějakou „výměnu manželek“, všichni zúčastnění ovšem prokázali až neuvěřitelnou míru velkorysosti a dobrého vkusu. Dodnes všichni udržují přátelské vztahy, takže jejich děti získaly jen o něco širší rodinu: „Mně spíš přijde nepřirozené, že se spolu lidi dokážou po dvaceti letech rozejít a úplně utnout vztahy,“ říká Krausová. „Samozřejmě, že můžou být problémy s tím, aby se na sebe napojili i ti noví partneři, ale když si můj muž po dvaceti letech najde někoho jiného, nemůže si přece najít někoho špatného. Když máte duševně blízko ke svému partnerovi, obvykle se stává, že máte blízko i k tomu druhému.“ Tomu se tedy říká vysoká škola tolerance.